Člověk je živočich společenský a je proto přirozené, že nežijeme ve vakuu, ale ve společnosti dalších lidí. Pro fungování lidstva je zásadní dodržování určitých pravidel, kam patří i starost o druhé a ochota pomoci svému okolí. I to má však své hranice. Jak je tomu v rodinách, kde vládne závislost nebo násilí? Může být pomoc druhým i ubližující? Co se stane, když jedinec opakovaně překračuje meze v péči o druhé a jaksi se zapomene nebo odmítá věnovat sám sobě? Je sebeláska sobectvím nebo nutností?
Co je to být spoluzávislý?
O alkoholismu či jiných závislostech se mluví hodně. Spoluzávislost neboli kodependence se říká jevu, který bývá dost často podceňován, byť právě s oblastí závislostí úzce souvisí. Jeho závažnost má navíc obrovský dosah.
Jedná se o vzájemnou závislost, která vychází z mylného a pro obě strany destruktivního přesvědčení, že jeden za každou cenu potřebuje toho druhého, jinak že "to" nejde. Bohužel je to častý a typický vzorec jednání, myšlení a cítění nejbližších lidí kolem alkoholika nebo jinak závislého/nemocného člověka, který vyžaduje neustálou podporu a péči.
Můžeme říci, že je to stav v rámci mezilidských vztahů, kdy jeden umožňuje a dovoluje závislost osoby jiné. Poskytuje mu zázemí, výmluvy i veškerý komfort. To vše nesmírně obětavě a dlouhodobě. Zní vám to hezky a ušlechtile?
Kdepak! Opak je pravdou. Takto pečující osoba se díky svému postoji stává součástí velmi nepropustného systému a uzavírá se v cele, ze které se může propustit opět jen ona sama. To by si však nejprve musela uvědomit, že má VELKÝ problém. Může totiž vykazovat podobné rysy v chování nebo v emocích jako alkoholik/závislý, i když se sama návykové látky nemusí ani dotknout!
Jak se to stane?
Jedná se do jisté míry o nevědomý mechanismus, kdy se například děti alkoholiků musely naučit upřednostnit potřeby a zájmy rodičů před svými vlastními.
Tím vzniká základ, jakýsi model, pro budování všech dalších vztahů v jejich životě - partnerských, mileneckých, přátelských i pracovních. V psychologii tento proces nazýváme projekcí. To samozřejmě nemůže fungovat ani dopadnout dobře...
Jak se to může projevovat?
Spoluzávislost lze nejvíce pozorovat právě v oblasti mezilidských vztahů. Vzájemně závislý přebírá příliš velkou odpovědnost za své okolí (za partnery, kamarády, kolegy...). Síla zvyku nutí spoluzávislé neustále vyhledávat lidi, kteří potřebují pomoc a za které by mohli dělat vše, navíc na úkor sebe. Vždyť oni jsou přece tak nezralí a neschopní chudáci, kteří nemají vlastní rozum, a proto je nutné za ně odžít všechny zkušenosti a naservírovat jim jen klid a uspokojení...
Pokud už o problémech spoluzávislý člověk hovoří, pak to nikdy nejsou jeho vlastní, ale jsou zásadně témata druhých. Těmi žije, to je náplní jeho života. Tím ubližuje nejen sobě, ale také vztahu celkově.
Hlavními znaky spoluzávislosti jsou:
neschopnost vidět ve svém životě smysl
absence orientace podle sebe
neustálý strach ze samoty/opuštění
snadná manipulovatelnost
emoční nestabilita
komplex záchranáře
zanedbávání vlastních potřeb
nepřiměřené obavy z odlišného názoru druhých
aktivně žitá role oběti
shazování své osoby a nízké sebevědomí
převládající pocit, že nemám v ničem na výběr
tendence vyhýbat se zdravým konfliktům
Dopady a rizika
Spoluzávislost má negativní vliv na vztah k sobě, ke světu i k druhým lidem. Podepisuje se na psychické, fyzické i emoční stránce jedince. Spoluzávislý se nemůže plně rozvíjet a posouvat podle SVÉHO tempa, uvážení, směru či přání.
Největším rizikem je ztráta možnosti žít vlastní život, který máme všichni jen jeden.
Je to vyčerpávající a bohužel dost často i velmi zbytečné. Ani dobře míněná pomoc nespasí a nezachrání někoho, kdo se rozhodl svůj život vzdát. Co se stane je maximálně to, že se necháte strhnout spolu s ním do propasti, ze které již nemusí být návratu.
Je potřeba si přiznat, že ona motivace spoluzávislého vychází i z nechuti řešit své vlastní problémy a starosti, a tak raději zvolí "jednodušší" cestu v podobě adoptování potíží druhých. Přijme zkrátka za své témata, která se ho vlastně netýkají.
Dalším dopadem může být nacházení si neustále stejného typu partnerů - tedy opět závislých lidí (na drogách, cigaretách, lécích, automatech, práci...). Takové vztahy nelze dlouhodobě udržet, nerozvíjí se a ztrácí tak potenciál k růstu. Lze je přirovnat k vězení, kde jsou role obou účastníků již předem napevno rozdány a neexistuje v nich žádná svoboda. Je opravdu velmi těžké se z tohoto koloběhu vymanit - zvláště, když si vytváříte falešné alibi a klamete tak sami sebe. Jedná se o toxické vztahy - tedy nezdravé a nefunkční, v jejichž rámci nemůže být spokojená ani jedna strana.
Vzájemně závislá osoba může vypadat jako nezištná a silná. Má však pokřivené vnímání vlastní identity. Spoluzávislý své potřeby neumí pojmenovat, tudíž si neříká o jejich naplnění, nevnímá sám sebe jako někoho, kdo je hoden lásky a zaslouží si být šťastný. Přehnané zabývání se potřebami druhých vede k odsouvání a upozadění potřeb vlastních. Může docházet až k jejich odmítání či dokonce popírání. Frustrace a deprivace na sebe nenechají dlouho čekat...
Dále nabízí druhým "řešení", aniž by byl o to žádán a je velmi zklamán až raněn, když někdo pomoc odmítne a neuposlechne dobře míněné rady.
Součástí je i silná snaha mít vše naprosto pod kontrolou, což se v reálném životě samozřejmě nepotkává s úspěchem. Spousta každodenních situací je výsledkem rozhodnutí druhých, náhody nebo věcí, které zkrátka ovlivnit nemůžeme. Jedná se vlastně o touhu druhého ovládat.
Zde je v konfliktu touha pomoci s touhou po moci...
Někdo by mohl namítnout, jestli je teda špatně, že se stará o pocity druhých a není mu to jedno. Ne, to samozřejmě špatně není. V rámci spoluzávislosti se však bavíme o nezdravé, nadměrné formě opečovávání druhých, při které zaplatíme vysokou daň - stojí nás to naši celistvost a kvalitu života.
Co se s tím dá dělat?
Jako u všech problémů i zde je nutné začít tím, že si uvědomíme, co se děje a pojmenujeme si tuto skutečnost. Samozřejmě čím dříve se tak stane, tím lépe se budou hledat řešení. Čím déle setrváváme v nevyhovujícím stavu a zvykáme si se mu přizpůsobovat, tím hůře nám potom půjde zaběhnutý řád měnit.
Dalším krokem bude nutnost si přiznat, že, proč a jak nám to škodí. Zásadní je si připustit, že chci a potřebuji změnu. Tím se zároveň otevíráme i potenciálu toho, že změna je možná, a že lze dosáhnout spokojenosti a svobody.
Vzhledem k popsanému problému a jeho jádru bude více než užitečné, pokud si ihned začnete všímat sami sebe. Hledejte činnosti, při kterých je vám dobře. Rozhodně je vhodné pěstovat své vlastní zájmy a koníčky. Dělejte vše, co Vás baví a naplňuje klidem a radostí.
Dejte svému životu smysl sami a přestaňte čekat na to, že pocit prázdna uvnitř vás vyplní někdo jiný - tuplem někdo nemocný a závislý, kdo sám nemá život v pořádku...
Pěstujte sebereflexi - tedy všímavost vůči svým náladám, pocitům, myšlenkám, snům a potřebám.
Můžete se účastnit svépomocných skupin CoDA (Co-dependents Anonymous) vycházejících ze stejných principů jako další dvanácti krokové programy AA, Al-anon nebo DDA. Tato varianta nenahrazuje terapii, ale máte možnost sdílet svůj příběh otevřeně s dalšími lidmi, kteří zažili podobné situace jako vy.
Další možností je samozřejmě terapie, v rámci které máte šanci podívat se dopodrobna na to, co se u vás a ve vás dělo, děje a může dít dále. S odborníkem můžete krok po kroku realizovat svou cestu k vlastní identitě. Získáte parťáka, který vás nenechá sklouznout zpět, ale naopak vás bude motivovat vpřed.
Je nutné si uvědomovat motivy našich činů - zvláště pak v případě spoluzávislosti. Zkuste si pokaždé, když budete chtít před někoho skočit a zachránit ho vlastním tělem a duší položit otázky:
Z jakého důvodu takhle reaguji?
Co mě k tomu skutečně vede?
Je to strach z toho, že jsem jinak k ničemu, touha pomoci někomu, u koho to má smysl nebo jednám prostě jen naučeně a automaticky?
Rychlý screening (10 otázek) - aneb mohu teda trpět spoluzávislostí i já?
Rozhodí mě každá maličkost a cítím se permanentně podrážděný/á?
Mám problémy se soustředěním a každodenní výkonností?
Cítím se neužitečný/á, zbytečný/á nebo k ničemu a tak dělám vše pro to, aby tomu tak nebylo?
Opomíjím své potřeby a hodnoty, které vlastně ani neumím dobře pojmenovat, natož si za nimi stát a bránit je? Zanedbávám se?
Cítím na těle i na psychice, že je něco špatně, že se cítím mizerně?
Mám tendenci brát na sebe zodpovědnost za své blízké?
Pomáhám druhým, i když mě o to nikdo nežádá a možná se mi to i vrací s negativní zpětnou vazbou?
Mám pocit, že jen já vím, co druzí potřebují, co by měli a neměli dělat, a že jsem to právě já, kdo jim prostě musí ukázat správnou cestu v životě?
Cítím se často sám/sama a navíc ještě přetížený/á, a přesto zatím neměním nic na svém přístupu/chování?
Zvykl/a jsem si neříkat své názory a pocity nahlas - zkrátka držím hubu a krok, i když cítím, že mám dost, a že mě to dost možná ničí?
I kdybyste odpověděli ANO jen na jedinou z těchto otázek, tak chci zdůraznit, že něco ve vašem životě se neodvíjí správně a je více než nutné se podívat na to, kde to vzniklo, proč to tak máte a jak to poopravit ve funkční mechanismus vedoucí ke spokojenému životu.
Pokud stále tápete, zda se vás tento problém týká, víte o někom, kdo jím trpí nebo to na vás úplně přesně sedí a vy se cítíte smutní, vzteklí nebo máte strach, pojďte se o tom pobavit! Nezůstávejte sami na náročné vymýšlení řešení, které se pod tíhou subjektivních emocí a myšlenek může jevit jako nedosažitelné.
DŮLEŽITÝ ZÁVĚR!
Pokud jste se v tomto článku našli, chci vám jen říct, že to není Vaše vina. Chtěli jste vědomě i nevědomě ctít heslo: "Jsme v tom spolu", až Vás to semlelo a možná jste si ani nestačili všimnout, že Vás tento fenomén tak rychle pohltil.
Hrozně moc teď ale záleží jen a jen na Vás samotných, jak se k tomu postavíte. Mnohé obranné vzorce, které Vám v dětství kolikrát pomohly třeba i doslova přežít, se nyní v dospělosti pro Vás mohly stát spíše svěrací kazajkou. Je potřeba se naučit, že bezpečí, lásku a spokojenost si lze zajistit i jinak!
I spoluzávislost má svá řešení! Hledejte je, abyste mohli být samostatnými a ucelenými lidmi, nikoli pouze stínem nemocného. Máte na výběr!