Kolem založení rodiny má asi každý člověk mnoho otázek, což je úplně v pořádku a úplně přirozené. Mít či nemít? Kdy je ten správný čas? Existuje vůbec takový? Odpovědi většinou nebývají až tak snadné. Dospělé děti si navíc nesou nejedno zatížení z vlastní nefunkční rodiny. Kromě obvyklých pochybností se tedy přidávají ještě traumatické vzpomínky a obrovský strach.
Dostat břemena pod kontrolu
Dospělé děti mívají okolo tohoto významného tématu ještě navíc specifické myšlenky a emoce. Některé mohou být i zatěžující či paralyzující, a je proto potřeba o nich vědět, pojmenovat si je a umět s nimi pracovat. Jedině tak lze dostat nepříjemné osobní zážitky z dětství pod určitou míru kontroly a nepřenášet je dál.
Jakou zátěž si dospělé děti nesou?
získanou nedůvěru ke svému okolí - leckdy bohužel i k partnerovi
absence zkušenosti s fungováním ve stabilním vztahu
strach z toho, jaký budu rodič a vzor
strach z toho, abych neopakoval/a chyby svých rodičů
strach z toho, aby si děti nemuseli prožít to, co já
stres z toho, že nemám pro děti babičku s dědou a budu tedy vše muset zvládat hodně sám/sama
nízké sebevědomí a celkově špatné mínění o sobě
neustálý pocit, že potřebuju řešit především sám/samu sebe a kompenzovat si vše, co jsem neměl/a v dětství
neustálé očekávání toho, co se zase "podělá" - permanentní aktivace, připravenost
vyčerpání z neustálého boje s rysy DDA
nezralost a nepřipravenost na rodičovskou úlohu
Všechny tyto faktory mohou založení rodiny komplikovat, pokud nejsou řešeny.
Strach - dobrý rádce nebo zbytečný paralyzér?
Především jde o strach ze selhání, pochyby dané vlastními negativními zkušenostmi z dětství a úzkosti pramenící ze slabého a chatrného vědomí sebe sama.
Velmi silný také bývá konkrétní strach z toho, aby svému dítěti neublížili tak, jako bylo ublíženo jim. Aby si ten malý človíček nemusel prožít to samé peklo, kterým museli projít oni sami.
Dobrou zprávou je, že žádný "gen alkoholika/alkoholičky" není - hodně moc můžete ovlivnit tím, jakým příkladem pro své děti budete, co od vás odkoukají a budou ve svém životě napodobovat. Například zásadní je to, jakým způsobem řešíte jako rodiče problémy, jak zvládáte hádky, jak projevujete emoce.
Záleží na tom, jaké prostředí pro své potomky vytvoříte, kolik času s nimi budete trávit, jak moc se jim budete věnovat. To je to, co rozhodne, zda vaše dítě dostane šanci žít spokojený a vyrovnaný život.
A samozřejmě je zde na místě si přiznat a přijmout fakt, že chyby prostě dělat budete. Tomu se vyhnout nelze. Kromě dospělého dítěte jste také především lidé se svými silnými i slabšími stránkami. Je fajn o nich vědět, počítat s nimi a snažit se předcházet možným problémům. Nepřeceňovat své zápory, ale snažit se posilovat a vnímat i své kvality.
Nejdřív si vyřešim to "svý" a pak kdyžtak tepve možná asi...
Neustálé odkládání v naději, že nejdřív si vyřeším všechno, co mě trápí, a pak teprve udělám či ono nemusí být pro dospělé děti tou nejlepší strategií. Za prvé je možné, že některá témata nebudou zcela uzavřena a vyřešena nikdy, a tudíž je tato tendence taková alibistická. A za druhé - je super se nejdřív stabilizovat, než přivedu na svět další lidské bytosti, ale nikdo nemá nikdy všechno úplně dané do 100% pořádku - pozor na rys DDA, kterým je touha po dokonalosti! - tudíž je v pořádku mít děti, i když na sobě stále pracuji!
Rozhodnutí mít miminko vyžaduje samozřejmě i nutnou dávku sebevědomí, tedy víry v to, že zvládnu všechny výzvy rodičovství tak, jak nejlépe mohu a umím. A to je věčné téma dospělých, kteří žili v nefunkčních rodinách.
Co s tím?
Je důležité a ve finále to jediné zásadní, jak to cítíte vy sami. Chcete mít dítě nebo je to jen tlak okolí? A tady je na místě si odpovědět naprosto na rovinu...
Uvědomte si, že vlastní potomky mít nemusíte.
Na druhou stranu, pokud po nich toužíte, byla by škoda se jich vzdát kvůli špatným zkušenostem.
Obavy jsou přirozené, pochopitelné a patří k procesu rozhodování.
Už jen to, že pochybnosti máte a přemýšlíte o tom, zda budete dobrými rodiči, je ukazatelem, že přistupujete k rodičovství zodpovědně!
Osobně zastávám názor, že nikdo není nikdy 100 % připraven na to mít děti. Dejte tedy na své pocity, nenuťte se k ničemu a zkuste se uvolnit.
Důležitým poselstvím na závěr je za mě doporučení:
Mluvte o svých pocitech s lidmi, u kterých se cítíte být v bezpečí.
Sdílejte své postřehy a nápady, otvírejte upřímně toto téma. Samozřejmě do toho nikomu nic není, proto pečlivě volte, s kým toto intimní téma skutečně chcete probírat. Měl by to být člověk, který vám chce naslouchat, nebude vám cpát své rady za každou cenu a bude ochotný přijmout všechny vaše pocity bez soudu a hodnocení.
Pamatujte také, že (smutný) fakt, že jste neměli podporu rodičů vy sami, rozhodně automaticky neznamená, že nebudete skvělými rodiči pro své děti! To už záleží jen a čistě na vás samotných! :)