Často dostávám otázky typu: "Kdo za to může, že teda někdo začne pít?" nebo "Může si za to ten alkoholik sám/je to chudák?" Okolí alkoholika se většinou snaží hledat viníka, protože se možná samo cítí být ztraceno a neví, jak nemocnému (a sobě) pomoci. Nastává chaos a může to vypadat, že jedním z řešení je zaměřit se na konkrétního společného nepřítele a toho potrestat. Je tomu ale opravdu tak? Jak se postavit k tomu, když někdo blízký pije?
Tolerovaná a propagovaná droga
Alkohol je bohužel společností tolerovanou drogou, která je velmi rozšířená a oblíbená pro své tlumivé, zdánlivě tišící nebo naopak "odvazující" vlastnosti. Česká republika se pravidelně drží velmi vysoko ve všech možných světových příčkách pokud jde o alkoholismus a fenomény s ním související. Není to však něco, na co bychom jako národ mohli nebo dokonce měli být hrdí. Je to spíše smutný fakt, který je podporován dlouhodobým budováním takovéto image.
Čech = pivař
Voda = v ČR sprosté slovo
Pivo = všelék, tekutý chléb apod.
Hospoda = druhý domov
Abstinent = pojem pro většinu zcela neznámý
Mnoho reklam také přispívá k vytváření povědomí o alkoholu jako o nesmírně chutné a neodolatelné tekutině, která nesmí chybět téměř při žádné příležitosti: ať už se vdáváte, rozcházíte, někoho oplakáváte, promujete nebo prostě jenom chcete "vydechnout" po práci...
Ochrana před utrpením...?
Pravdou však je, že alkohol reálně nikomu nepomůže. Nedokáže vyřešit dluhy, vztahy nebo problémy - maximálně je může zhoršit a prohloubit. Nejedná se o funkční obranný mechanismus, ale o útěk od věcí, kterým stejně bude potřeba postavit se čelem. Nikomu není příjemné čelit starostem a bolestem, nicméně je to nutné a nevyhnutelné.
Ve chvíli, kdy někdo zneužívá návykové látky (léky, nikotin, alkohol...), je to problém s přesahem mnohem dál, než je pouhé tělo jednotlivce, který se takto rozhodl. Je potřeba si uvědomit, že alkoholismus v rodině je vždy těžká rána pro celý rodinný systém a jeho bližší i širší okolí.
Není vůbec snadné být příbuzným, kolegou nebo kamarádem alkoholika/alkoholičky. Představuje to dlouhodobý stres a ovlivňuje to velmi nepříjemně i život lidí, kteří sice sami netrpí závislostí, ale rozhodně trpí dopady alkoholismu u někoho, na kom jim záleží. To vše může vést až k pochybám o vlastní hodnotě, o tom, co je správné a jak to vlastně celé začalo. Mohou přicházet otázky jako:
"Byla to moje vina, že začal/a chlastat?"
"Možná jsem s ním neměl slavit/přiťukávat si...?"
"Mohu za to já?"
"Pil/a by, kdybych já sám nebyl tak hrozný člověk?"
Mohlo "se" tomu předejít?
Není tak jednoduché říct, co bylo prvním podnětem nebo spouštěčem závislosti člověka. Každý to mohl mít úplně jinak nebo na tom mohlo mít podíl dokonce více příčin najednou.
Slabá vůle? Těžká životní rána, po které to jedinec celkově vzdal? Vzorec a model řešení problémů, který odkoukal od svých alko-rodičů? Experimentování z pubertálních let, které se vymklo kontrole? Rysy v osobnosti, které tomu mohly výrazně napomoct?
Co bylo prvotním impulzem ví jen ten člověk, který látce podlehl, a možná už ani závislý po letech sám není schopen dohledat TEN moment, kdy TO vše začalo jít pořádně z kopce...
Otázkou je, zda by toto zjištění vůbec přineslo nějaké smysluplné odpovědi či úlevu nemocnému (a jeho okolí). Někdy ano, protože je snazší se po léčbě takových podnětům vyvarovat. Někdy také ne a člověk stráví hodiny zabředáváním a trápením se, proč - proč - proč...
Alkoholik - chudák nebo zloduch?
Obecně bych doporučila se nepřiklánět k žádnému z extrému. Mezi těmito dvěma póly oběti a satana existuje celá škála dalších kombinací, možností a domnělých i skutečných příčin či zdůvodnění. Minimálně lze říci, že se jedná o velmi nemocného člověka.
Na začátku jakékoli závislostí musí být rozhodnutí. A to ne jedno, ale opakované. Nikdo nikomu tu flašku do pusy nerval násilím s pistolí u hlavy a nenutil ho pít. Byla to otázka volby. To, že je nešťastná, je další smutný aspekt...
Každý se může dostat do náročné či nečekané životní situace. Za co si už ale alkoholik může z mého pohledu sám, je fakt, že:
si neřekne o pomoc, když potřebuje
odmítá pojmenovat realitu
přehazuje zodpovědnost na druhé
nepracuje na sobě
tudíž se neučí zvládat krizové momenty efektivně
neuznává sebereflexi
zvolí zdánlivě "snazší" a rychlejší cestu za jakoukoli cenu
Kdo chce, hledá způsoby!
...kdo ne, hledá důvody.
Právě alibismus je silným rysem, který ztěžuje možnost (včasné nebo jakékoli) léčby lidí, kteří již propadli démonu alkoholismu.
Ať už se člověk do spirály závislostního chování, cítění a myšlení dostal jakkoli...Tak jako tak tu zodpovědnost má vždycky každý jednotlivec sám.
Všichni se denně rozhodujeme, co uděláme a co ne, jaké cesty řešení nebo "řešení" si zvolíme.
Alkoholik sám začal svou picí kariéru. Klíčové také bude právě JEHO rozhodnutí či jednání, díky kterému si buď problém uvědomí, nebo se bude dál potácet ve spirále zatracení. Zde je více než na místě ošetřit jeho okolí, které může alkoholik stáhnout s sebou velmi rychle.
Léčba alkoholika bývá obtížná také proto, že součástí symptomatiky alkoholismu bývá absence nadhledu a sebereflexe, která vychází ze skutečné a syrové reality...Ne z překroucených vzdušných domněnek, kterých se alkoholik usilovně drží.
Všichni známe hesla jako:
"Komu není rady, tomu není pomoci."
"Kdo chce kam, pomozme mu tam."
A málokdy je potřeba si přiznat, že to tak ve finále opravdu je, tak moc, jako je tomu v právě případě závislého.
..........................................................
Možná místo otázek, čí je to vina (byť jim velmi rozumím a někdy jsou i součástí hojivého procesu), bychom se měli ptát:
Co nyní máme/nemáme dělat?
Jak tento problém co nejlépe podchytit, aby nezničil vše, na čem nám záleží?
Co můžeme udělat pro nemocného a co sami pro sebe?
Jaké možnosti nabízí odborníci a zdravotnický systém?
Kdo všechno by o tom měl vědět?
Jak o tom mluvit s dětmi? (Ne jestli, ale jak!!!)
Každý může udělat chybu. Jsou ale chyby, které mají fatální následky a nemusí být cesty zpět...
Přeji nám všem, abychom se učili předávat dál to světlo, které v sobě máme všichni. Nikoli tu temnou stranu traumatických zážitků, vlastních komplexů, niterných strachů a nezpracovaných emocí, kterou v sobě rovněž nosí každá lidská bytost.