Téma, o kterém se zatím tolik nemluví - na rozdíl od samotných alkoholiků. Možná nepatří mezi nejveselejší, pro mě má však hluboký smysl se jím zabývat. Co vyroste z dětí, které od malička čelí domácnosti plné minových nástrah v podobě opilých a nespolehlivých rodičů? Mají vůbec naději být "normální", šikovné nebo dokonce i úspěšné? Jsou něčím specifické oproti dětem, které si mohou vodit kamarády domů a nemusí se třást před tím, co zase každou hodinu přijde?
Jednou z mých specializací je problematika DDA - takzvaných dospělých dětí alkoholiků a alkoholiček. Na světě jich je opravdu hodně, dokonce mají i své vlastní svépomocné skupiny. Já sama mám ve svém okolí plno takových kamarádů, spolužaček nebo kolegů v práci. A samozřejmě - můj zájem o toto téma není čistě náhoda, ale hořká zkušenost prožitá na vlastní kůži, která mě však nyní přibližuje chápání různých situací popisovaných a vyprávěných mými klienty. O tom ale třeba někdy příště!
Dětství je přece bájo, pohodička, klídek...
To, že je alkohol nebezpečný a škodlivý pro lidský organismus, tak nějak všichni víme nebo tušíme. A přesto je stále velmi rozšířenou, dostupnou a společensky akceptovanou drogou, která je běžnou součástí (nejen) mnoha domácností. Je otázkou, zda si alkoholičtí rodiče plně či vůbec uvědomují, jaké důsledky a dopady toto rozhodnutí "pít" bude mít na jejich děti - které navíc také jednou vyrostou...
Když alkoholismu propadne svéprávný dospělý člověk, jsou to většinou velmi smutné příběhy s nepříliš hezkými konci. Co ale teprve takové dítě, které sice přímo samo nepožívá alkoholických nápojů, ale je přítomno všemu, co způsobují? Dítě, které nemá ještě možnost využívat plně rozvinutých strategií, jak se vyrovnávat s náročnými životními situacemi a je tudíž naplno vystaveno tvrdým dopadům? Dítě, které by se mělo především věnovat svému osobnímu rozvoji, hledání své identity a překonávání krizí provázejících adolescentní období?
Častý mýtus, který od lidí slýchám, je tvořen představami o tom, že:
- dítě přece nemá žádný starosti
- co vlastně dítě "musí" řešit, nic moc, možná známky ve škole...?
- dítě se má dobře, všichni kolem něj skáčou
- nejlepším a nejkrásnější pohodovým obdobím je dětství
Kéž by...
Jenže to tak zdaleka není pro všechny. Bylo by divné, kdyby se prostředí, ve kterém se hlavního vedení ujal alkohol, nezanechalo na dětech (a samozřejmě na celé rodině i širokém okolí) následky. Bohužel, některé z nich mohou být opravdu více než fatální. Není asi potřeba příliš zdůrazňovat, že závislost rodiče nepříznivě ovlivňuje dítě komplexně - tedy jak jeho duševní, tak emoční, fyzický i sociální vývoj. Rodič pod vlivem alkoholu není na vlně potřeb dítěte, které tím pádem může velmi silně zanedbávat.
Všechny rysy dospělých dětí, kterými jsou i v dospělém věku typické, vycházejí ze situací, kterým dítě - ještě nevybavené pro tento nerovný a nefér boj - muselo a musí stále čelit. Postupně je nuceno si vytvářet různé obranné mechanismy, kterými se na prostředí adaptuje. Některé jsou v dětství funkční, ale v dospělém věku mohou přestat plnit roli pomocníka a mohou začít naopak překážet.
Těžký batoh aneb Jak poznat "dospělé" dítě alkoholika?
Stává se, že mě vyhledají klienti z mnoha různorodých důvodů či zástupných problémů - mají problémy ve vztazích s druhými, ve kterých se například nedokáží svým partnerům otevřít, s vlastním sebevědomím, s emocemi (především oscilují mezi smutkem a vztekem), mají pocit, že musí stále někomu něco dokazovat, cítí se být tak nějak celkově ztracení v životě, neukotvení nebo prázdní... Postupně však dochází k tomu, že vše začalo doma, protože jeden/nebo dokonce oba rodiče pili a oni si s sebou nesou určité zažité vzorce chování, myšlení a cítění celý život.
Co s sebou do života dostali od takových rodičů do batůžku na cesty? Americká psycholožka Janet Geringer Woititzová dala dohromady seznam charakteristik, který shrnuje společné „dědictví“ dospělých dětí:
Nejsou si jisté tím, jaké chování je normální.
Mají těžkosti při dotahování úkolů do konce.
Lžou v situacích, kdy by bylo stejně snadné říci pravdu.
Posuzují sami sebe bez slitování.
Mají problém se bavit a užívat si života a berou samy sebe velice vážně.
Mají problémy s důvěrnými vztahy.
Reagují nepřiměřeně na změny, které nemohou ovlivnit.
Neustále hledají a vyžadují pochvalu a ujištění.
Obvykle cítí, že jsou jiné než ostatní lidé.
Jsou buď mimořádně zodpovědné, nebo mimořádně nezodpovědné.
Jsou extrémně loajální, a to i tehdy, když vidí, že jejich loajalita je nezasloužená.
Jsou impulzivní, mají sklon nechat se vtáhnout do průběhu nějaké události.
Tyto rysy by si dobrovolně asi nikdo nezvolil. Rodiče jsou modelem a vzorem pro dítě, které potom v životě napodobuje a opakuje to, co vidí. V psychologii se tomu říká modelling. U dospělých dětí se nezřídka objevuje i fenomén naučené bezmocnosti, což je hodně nepříjemný stav, kdy má dítě pocit, že cokoli udělá nemá smysl, jelikož to stejně nedokáže odvrátit všechny ty děsivé dopady. Takže se může třeba stavět na hlavu, nosit samé jedničky nebo uklidit celý byt a stejně se nedočká pochvaly, nýbrž spíše útoku téměř na cokoli - jak vypadá, jak se chová, co dělá, nedělá nebo že prostě jenom je...
Dítěti v alkoholické rodině často ještě navíc připadnou na starosti věci, které by ve svém věku vůbec řešit nemělo – tento jev se nazývá parentifikace. Tím se mu dětství výrazně omezí a zkrátí a stává se tak mentálně dospělým daleko dříve, než je stanovená hranice 18 let, což je velká škoda.
Každé vývojové období má svůj čas a mělo by dostat dostatečný prostor, aby se člověk dobře vyvíjel.
Jak pomoci takovému "dospělému"?
Existuje cesta z toho mentálního a emočního vězení? Ano! Asi nebude snadná, ale rozhodně JE možná! Bachařem si je člověk sám, když se drží omezení z minulosti, která mu třeba i dobře posloužila a dost možná mu nejednou mohla zachránit život... V dospělosti, XY let po takové události, je ale situace jiná. I "dítě" v nás je jiné, to je důležité si přiznat. Vědět o tom. Být si vědom, že se nemusí opakovat tragédie rodiny, večery plné strachu a nejistoty o přítomnost či dokonce budoucnost...
Alkoholismus dědičný není, záleží na osobnosti a odhodlání dítěte, zda půjde podobnou cestou, jako jeho rodiče, či si zvolí vyrovnanou, vlastní.
Staré (a nutno dodat hodně silné) vzorce mohou člověka velmi svazovat a limitovat. Je nutné je překročit, nikoli pouze tiše obcházet. Vracely by se... To vše lze probírat na různých úrovních například v rámci terapie pod vedením psychologa či psychoterapeuta, který této problematice rozumí. Tuto možnost vřele doporučuji, i když je většinou dlouhodobější záležitostí. Nicméně dětství a negativní zkušenosti v něm také nebyly získány přes noc, tudíž i uzdravování se je (kolikrát i celoživotní) proces, běh na delší trať. Lze ho tedy brát jako stálý cíl zlepšování své životní kvality a pohody, jako cestu sebepoznání a rozvíjení života takového, jaký skutečně chceme sami.
Po fázi (za) hojení zranění mohou dospělé děti postupně vylézt ze svých "krunýřů" z betonu a vykouknout na svět, který jim možná připadal dlouho pouze studený a nepřátelský.
Důležitým momentem je uvědomění si a poznání, že v tom není člověk sám - toto zdání a přesvědčení v dospělých dětech často vzniká, protože doma byly debaty o problémech tabuizovány a potlačovány a často slýchali věty typu: "nesmíš to nikomu říct", "vždyť se nic neděje, tatínkovi/mamince je jenom trošku špatně" nebo "nevyváděj, nechovej se jako nevděčnej spratek".
Pozitivním faktem je také tvrzení profesora Harvardské univerzity Stevena Pinkera, že vliv rodinného prostředí formuje budoucí dospělé pouze z 10 %. To dává naději, že jedinec nemusí akceptovat nálepku „jsem DDA a tím pádem jsem jiný/horší“.
Proto další možností je pravidelně se účastnit setkání svépomocné skupiny dospělých dětí alkoholiků a dětí z dysfunkčních rodin (DDA), kde se v bezpečném prostředí potkávají jedinci s podobnými zkušenostmi, které mohou vzájemně sdílet. Jedná se o dvanácti-krokový program vycházející ze stejných principů jako známá skupina anonymních alkoholiků (AA).
Máte otázky? Znáte někoho takového? Nebo jste se právě poznali sami? Neváhejte mi napsat mail, na whatsapp nebo rovnou zavolat! I dospělý má právo na pomoc a na to stát se sám sobě milujícím rodičem - převzít tak konečně plnou zodpovědnost za svůj život a odpustit si!