Často si říkám, že je opravdu škoda, když musíme padnout až na úplné dno, abychom problém začali řešit. Když se snažíme ignorovat či potlačovat nějaký zádrhel v práci, ve vztahu nebo sami v sobě, jen ho tím odsouváme na pozdější dobu. Samotná obtíž mezitím roste, a může začít i hnít. Je to jako byste měli řeznou ránu a místo vydezinfikování jí prostě přikryli špinavým hadrem. Jak na nás tělo křičí, když už hlava nemůže a nestíhá?
V mé praxi se setkávám mimo jiné se dvěma extrémy či přístupy k problémům:
A) CHCI ŘEŠENÍ IHNED, UŽ VČERA BYLO POZDĚ!!!
Když cítím klientův tlak a naléhání na rychlé instantní řešení, přirovnávám mu situaci ke zlomené noze nebo k ráně po operaci - hojení má prostě své fáze, které nelze jen tak přeskočit - tedy ne beztrestně. Je to proces, nikoli jeden konkrétní bod či zázračná technika. Zlomeninu taky nestačí zalepit a ne nadarmo se říká, že nejlepším lékařem je čas sám (vyjma samozřejmě velmi závažných nemocí, které nemají dobrou prognózu). Prostě to nejde hned, musí se postupovat krůček po krůčku, postupně. A je to tak v pořádku, protože se během toho o sobě můžeme mnoho dozvědět a spoustu se toho naučit.
Někdy je cesta ten cíl...
B) SE NIC NEDĚJE, NENI TO TAK ZÝ, TO POČKÁ AŽ TOHLE A TAMTO...
Ani utíkání před problémem není dobrou a účinnou strategií. Paradoxem je, že odsouvání problémů - především těch, které pochází z minulosti - vede ještě navíc k dalším komplikacím, které se přidají nad (někdy už tak dost) těžký původní rámec. Tím se zase pochopitelně prodlužuje i doba potřebná k nápravě.
Tělesné (fyzické) obtíže jsou nicméně vždy varovným signálem a rudým světlem, které se nás pravděpodobně snaží zbrzdit a signalizuje nám: "Hele, dělej už něco!" "Něco je špatně, věnuj se tomu!" Rozhodně bychom tedy neměli takové vykřičníky dovolávající se naší pozornosti a péče ignorovat.
Dospělé děti mají často i silné pochyby: Mám vůbec věřit na nějakou tu psychosomatiku? Neni to celý békovina?
Věřte. Tělo není hloupé a všechno si pamatuje. Zasunutá traumata nám může komunikovat svou vlastní řečí, tedy fyzicky.
Klienti za mnou nejčastěji chodí s těmito psychosomatickými obtížemi:
1) Bolí mě hlava
Často se tak děje v důsledku přetížení mozku starostmi a problémy, které třeba ještě navíc odsouváme, protože z nich máme strach nebo je neumím sami řešit. Klienti popisují tlak uvnitř hlavy a neustálé přemílání myšlenek v hlavě - dokola a bez konce. To může narušit i spánek nebo celý denní režim. Nejhorším projevem bývá forma migrény, kdy nezbývá, než si zajistit klid a odpočinek.
2) Mám knedlík v krku
"Je to jakoby mi tam něco uvízlo...svírá mě to..."
Možná něco chce a potřebuje ven, na vzduch. Při této větě mi ihned automaticky vyskočí otázka - co komu neříkáte? Je něco, co se bojíte vyslovit či pojmenovat pravým jménem? Co je potřeba vyslovit naplno? Ono je někdy postavení se za své myšlenky a názory nahlas opravdu očistné a uvolňující... Čemu byste tedy měli dávat více průchod?
3) Udělal se mi vřed v žaludku
Vytěsnění, potlačení faktů, která nedokážeme či nechceme přijmout. Bohužel to doslova rozleptá žaludek. Dojde tak k narušení jeho přirozeného prostředí. Vředy mohou být velmi bolestivé a dokáží pořádně zkomplikovat už tak nesnadný život. Proto je potřeba se naučit s emocemi a pocity pracovat tak, aby to pro okolí bylo ještě přijatelné, ale zároveň to nežralo nás samotné zevnitř...
4) Trápí mě gynekologické obtíže
A navíc neustále dokola. Obecně tyto potíže poukazují na ženskou citlivou stránku a na silné emoce, které mohou probíhat hluboko pod povrchem. Má otázka se pak ubírá směrem: v čem se cítíte být zraněná? Co se Vás mohlo poslední dobou hodně dotknout, např. ve vztahu s partnerem? Samozřejmostí je pro mě si popovídat i o sexuálním životě a celkově o intimitě a míře sdílení s protějškem. Jak moc můžete či naopak nemůžete být upřímná a otevřená? Jak to vnímá partner?
5) Zlobí mě srdce
Zde se nabízí mnoho hypotéz, většinou s klienty ale řešíme vztahovou oblast. Jak to máte v páru? Jak řešíte a zvládáte konflikty? Funguje u vás efektivní, citlivá, ale přímá komunikace? Pečujete o sebe navzájem? Je něco, co vám v rámci vztahu chybí, popř. přebývá? Jaká je vaše společná historie (to dobré i to horší)?
Závěrem snad ještě zdůrazním, že nejsem lékař, tudíž klienty vždy směruji (pokud tak již sami neučinili) za zdravotníky, abychom měli jistotu, že jsou vyloučena fyzická onemocnění. Až když ani moderní medicína nenachází nic, co by bylo na pohled špatně a výsledky vyšetření jsou v normě, hledám s klienty příčiny v psychice. A výsledky jsou leckdy opravdu hodně zajímavé! Ono totiž opravdu ve finále všecko souvisí tak trošku se vším, jedná se o důmyslný propojený systém... A někdy prostě takto mysl volá po změně, klidu a sebepéči nebo nám dává podněty k osobnímu rozvoji.
Přeji vám každopádně pevné zdraví - jak to duševní, tak fyzické!
Pavlína