Co mě naučili moji klienti?

Nejen psycholog je klientovi zrcadlem - vlastně je to hodně oboustranné. Mnohdy jsem to právě já, kdo si skrze sezení uvědomuje plno skutečností, pocitů a myšlenek. Díky rozdílnosti každého člověka, který se na mě obrátí pro pomoc či podporu, se mohu rozvíjet i já sama.


1) Nespěchat

Práce kvapná, málo platná...Platí to. Na některé pocity a situace či obtíže je prostě potřeba čas. Uzdravení mysli a duše je proces, nikoli statický stav, a potřebuje tedy pro svůj vývoj časový prostor, odstup od problému. Dnešní doba nás tlačí k opaku - nasadit tempo, zatnou zuby a jet, navzdory všemu. Tím ale pravděpodobně dojedete velmi rychle do stanice "vyhoření" - a dostat se z ní chce opravdu HODNĚ MOC času...Nespěchejte tedy na sebe, ani na své děti/partnery/kamarády.


Každý dobře pozná sám, kdy je čas jít dál, kdy už se cítí lépe a není tlačen, ale může se skutečně pohnout.

2) Autentičnost nadevše

Lidský přístup - prostá dvě slova. Klient dobře vycítí, kdy je odborník nesvůj nebo se plně nesoustředí na jeho příběh. Psychologická setkání by neměla být o tom, že naproti sobě sedí dvě "masky". Jsme lidé, máme své pocity, nálady. Někdy je nám špatně, někdy lépe. Máme své potřeby a názory. Je fajn si to sdílet, pojmenovávat věci na rovinu tak, jak jsou. Přetvářkou kazíme smysl celého sezení a není tam ta krásná přidaná hodnota ani pro klienta potřebujícího pomoc, ani pro psychologa v roli experta, který pomoc poskytuje. Navíc celý proces setkání jaksi drhne, neplyne přirozeně a nemůže tak vzniknout jedinečný bezpečný vztah mezi terapeutem a klientem. A to by byla škoda.


3) Někdy je lepší říct prostě "nevím"

Nemusím všechno znát. Jsou i životní zkušenosti klientů, ve kterých opravdu nevím, jak bych reagovala já sama nebo nemohu říct, že vím, jak se právě cítí a co prožívají. Klienti se často ptají co mají udělat, co je správné...Ale pravdou je, že já prostě nemohu vědět, co se stane když se rozhodnou pro variantu A (třeba zůstat v manželství, které jim nevyhovuje již nějakou dobu) a ne pro možnost B (odejít a zkusit něco jiného). To souvisí i s mým nedávným článkem o tom, proč nedávám rady, ale poskytuji spíše zpětnou vazbu, doporučení či svůj nezaujatý úhel pohledu. Pro obě strany je také úlevné přiznat si, že nevíme, jak co dopadne a zkusit pracovat spíše na přijetí určité přirozené míry nejistoty a pochyb. Proto volím taktiku raději lidsky přiznat, že opravdu nevím, co je pro klienta to nej, ale že jsem tu po něj a můžeme spolu různé varianty procházet. Je to lepší než si vymýšlet kdoví jaké zavádějící scénáře a "zaručené" instantní rady.


Psycholog není věštec a bylo by neetické klientovi lhát.

4) Věk nerozhoduje

Typy témat a problémů, s nimiž se setkávají moji klienti, jsou někdy až neúměrné pro věkový stupeň, ve kterém se nacházejí. Dávno neplatí mýtus o šťastném dětství, kdy je to nejkrásnější a bezstarostný čas. O tom ví své například děti alkoholiků, se kterými často pracuji. Stejně tak starší lidé navzdory životním zkušenostem nemusí být plně vybaveni pro vše, co je v životě potká či potkalo. Je tedy pro mě důležité se oprostit od věkových stereotypů, někdy až předsudků. Naslouchám klientovi a to je rozhodující - co říká, co vidím, jak to celé vnímám. Ne číslo data narození, které má v občance.


5) Silná vůle a motivace dokáže téměř cokoli

Některé příběhy klientů jsou opravdu příkladem nezdolnosti a nezlomnosti lidského ducha, "obyčejné" snahy a vytrvání. Je pro mě vždy neuvěřitelně silné poslouchat, čeho všeho je možné dosáhnout (byť se to tak zpočátku ani nemuselo zdát), když člověk skutečně chce a "zabere". Dodává mi to naději a umocňuje to smysl i mé vlastní práce.

16 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše