Volné pokračování článku Psycholog je pro chudáky. Další dávka klišé okolo profese a role psychologa. Jde to prostě samo...
Psycholog je otrokem své práce
Představa, že kdekoli se psycholog právě nachází, zcela určitě analyzuje situaci, v hlavě si dělá profily všech lidí v supermarketu podle toho, jaký mají obsah nákupního košíku a poskytne dlouhé rozpravy i na dovolené, když potřebujete krizovou intervenci při zjištění, že vám na mobilu zrovna došla data, je skutečně mylná.
Psycholog (a možná to pro spoustu lidí bude takový malý aha-moment) má taky svůj volný čas a osobní prostor v životě, své zájmy a koníčky. Dost často se jeho záliby ubírají i lehce asociálním směrem - jít SÁM do lesa, SÁM si zaběhat...
A je mu v tu chvíli úplně jedno, jestli za sebou kolemjdoucí táhnou na vodítku psa nebo zubní kartáček.
Fakt netráví čas tím, že by non-stop sledoval a řešil všechny kolem - to by se velmi rychle stal SÁM pacientem někde u kolegů na psychiatrii a nepomohl by už asi nikomu. Psycholog není ze žuly, ale ani z cukru: má své starosti, negativní zkušenosti a ano, někdy I JEHO lidi prostě štvou. Není kamenný a tvrdý, ale oplývá mechanismy, kterými si pomáhá smutné nebo náročné situace zvládat a ustávat. A ani tento fakt není výsadou jen psychologů: strategie přežití rozvíjíme všichni. Přesto může v důsledku své nelehké role snadno vyhořet a potřebuje tak při své práci kvalitní a zasloužený odpočinek. Takže žádný strach, psycholog určitě uvítá formu detoxu, kdy může skutečně jen tak "civět do blba" nebo "čučet do prázdna", zcela bez zápisů do dokumentace a tvoření závěrů o tom či onom...
Psycholog a emoce nejdou dohromady
Tak ještě po šestsetosumdesáté: jsme především (a jen) lidské bytosti. Takže ano, emoce máme - a dokonce plnou výbavu, tedy všechny - vztek, smutek i odpor. Poker face však umíme uplatnit stejně často, jako každý jiný člověk. Naší rolí je nezatahovat své aktuální prožívané problémy do sezení s klientem a zůstat empaticky nad věcí (a to je někdy vážně nadlidský úkon...).
Můžeme vycházet už z Aristotela, který je znám svým sylogismem o Sokratovi. Já nabízím jeden o psychologovi...
Premisa 1: Každý člověk má emoce.
Premisa 2: Psycholog je člověk.
Závěr: Psycholog (rozhodně!) má emoce.
Jednoduchý a logický, ne?
Psycholog musí všem, všude a vždy pomoct
Aneb můj oblíbený Lidumil obecný v akci...
Profesí psychologa je snaha pomoct druhým, spolu s jejich motivací a pečlivostí postupně zlepšovat jejich kvalitu života, vyslechnout si příběh a podpořit druhého v těžkých chvílích. Ta zodpovědnost za proces je ale především v rukou a moci klienta - to on rozhodne, co ve svém životě uplatní a co ne.
V daleké zemi Mýtu se pak nachází tvrzení, že odborník musí přijmout každého, kdo si řekne, kdo zavolá či napíše. Nemusí! Záleží na jeho cílové skupině, se kterou pracuje a které se věnuje, na tématu, který klient přináší (jestli kvalifikace odborníka tomu odpovídá či nikoli) a na vzájemných osobních sympatiích, které jsou pro navázání kvalitního terapeutického vztahu zásadní. Je to oboustranný proces a stejně jako při kterékoli jiné práci si někdy dva lidé prostě nemusí lidsky či názorově sednout - a je to tak v pořádku. Každý psycholog je jiný ve svém přístupu i povaze - může tedy nabídnout to, co sám má a umí. U někoho se dočkáte větší trpělivosti, jiný odborník pojede v tempu.
Psycholog se tedy nerovná panáček na drátkách, který přiskočí s nějakou super radou v případě jakéhokoli pokleslého úsměvu. Každý občan nehledě na profesi je povinen poskytnou pomoc, když se děje něco akutního. Také tato pomoc je definována jako taková, která jeho samotného neohrozí a nepoškodí...
Verdikt: Psycholog zodpovědně přistupuje ke svým klientům a v každodenním životě jedná dle svých hodnot a priorit, v souladu s vlastní morálkou.
Je Vám to tak nějak povědomé...?