Rozhodnout se začít skutečně řešit nějaký problém, který v životě mám, a přestat ho odsouvat, je vždy náročný krok. Možná i ten nejtěžší, protože je krokem prvním. Proto vždy velmi oceňuji své klienty, kteří se odhodlali říci si o pomoc a rozhodli se vstoupit do terapie nebo využít psychologického poradenství. Tím to však nekončí. Ještě je potřeba tento proces nevzdat příliš brzy, i když může být někdy více a jindy méně příjemný.
Dospělé děti alkoholiků si z rodiny nesou navíc ještě silnou nedůvěru vůči světu a druhým lidem, zároveň jsou zvyklé, že vše musely zvládat samy. Něco takového jako očekávat podporu se doma prostě nenosilo. Naučily se tedy buď vše potlačovat a držet v sobě nebo své pocity a problémy zlehčovat.
Při uvažování o terapii je pak mohou napadat například tyto myšlenky:
Zasloužím si pomoc?
Dospělé děti často trpí silnými pocity viny, které na ně přenesl alkoholik. Plynou z takových vět jako: Kdybych tě neměl/neměla, nechlastal/a bych...
Problémem je také časté shazování pocitů dítěte ve stylu: Neotravuj a poraď si sám/sama. Nebuď neschopný/á.
Pomoc si ale rozhodně zaslouží každý. Dítě i dospělý. V jakémkoli věku, hodině, roční době, náladě, stavu...
Je můj problém vůbec problém?
Lidé mají přece horší potíže.
Pozor, toto přesvědčení někdy slouží jako výmluva, která může blokovat úlevu při vyhledání pomoci. Traumatické události dětství jsou rozhodně překážkou pro klidný život ve vlastním tempu, což si vlastně přejeme nakonec všichni.
Obecně však zastávám názor, že není malého problému, pokud je to něco, co vás trápí a omezuje ve spokojeném životě. Nic víc, nic míň.
Je normální, že mám pochyby?
Ano, je. Je to zcela přirozené a lidské. Pro někoho je navíc terapie zcela novým zážitkem, tak je jasné, že přesně neví, co ho čeká, co se bude dít. Proto dávám dostatek prostoru pro dotazy klientů vždy již na prvním sezení. Díky tomu často opadnou zábrany, se kterými přišli, a práce jde lépe a uvolněně.
Jak rychle by měla terapie "odsejpat"?
Na tuto otázku neexistuje správná odpověď. Každý jsme individuální osobnost a potřebujeme jiné cesty a prostředky, jak se vyrovnat s tím, co se nám stalo, co nám ublížilo. Také každý sám vnitřně nejlépe vycítí, kdy je mu skutečně lépe a kolik času ještě potřebuje pro zahojí svých ran. Nebojte se, ten moment přijde. Lépe to však půjde, když se pokusíte nechat proces plynout. Není třeba spěchat.
Kolikrát ji budu ještě muset absolvovat, než to bude "dobrý"?
U dospělých, kteří vyrůstali v rodině s alkoholikem, je typická netrpělivost a neustálý silný tlak, který na sebe vytvářejí. Všechno musí jít hned a včera už bylo pozdě. Plyne to i z toho, že v dětství museli být pohotoví a jednat někdy velmi rychle. Většina rozhodnutí byla na nich a nikdy nevěděli, kdy zase z jaké strany přijde nějaký další průšvih.
Musím to odbouchnout rychle, abych mohl/a řešit další věci.
Dám tomu dvě tři hodiny.
Navíc je logické, že když má člověk bolest a trpí, přirozeně už to chce mít za sebou. Práce s traumatem však bohužel urychlit nelze - a pokud ano, je to špatně. Výsledky, pokud se vůbec nějaké projeví, pak nemusí mít dlouhého trvání.
Nebude mě psycholog/terapeut soudit?
Dospělé děti se často za své emoce a myšlenky stydí. Mohou si pak před odborníkem připadat nepatřičně, divně.
Co si asi o mě myslí.
Teď určitě strašně plácám.
Možná ho to ani nezajímá.
Nebudu ho zahlcovat.
Je to jasný, už si mě zapsal jako cvoka.
Nic takového se ale reálně neděje. Samozřejmě si kdokoli může myslet cokoli. Důležité ale je, že psycholog není soudce ani posuzovatel, nehodnotí správnost či špatnost vašich pocitů a názorů nebo odpovědí. Naopak by se měl snažit vytvářet co nebezpečnější prostředí, v němž si právě můžete dovolit v klidu sdílet to, co vás skutečně tíží. Jedině tak se pohnete dál.
Co s tím?
Netlačte na sebe!
Dopřejte si ten čas na uzdravení. Je to proces, ne vteřinka, kdy lusknete prsty a je to hotové (i když přiznávám, že by to někdy bylo super). Pečujte o sebe, pracujte na svém tématu, užívejte si, že jste na dobré cestě.
Kdo nezkusí, neví.
Nejlepší je se svým strachům a pochybám prostě postavit. Terapie samotná za vás nevyřeší všechny problémy, nedokáže změnit vaši minulost a to co se vám dělo. Dokáže vám však pomoci pochopit, co se stalo a proč se nyní cítíte tak, jak se cítíte. Můžete během ní zakoušet i příjemné pocity přijetí, důvěry a bezpečného zázemí. Naučíte se lépe zvládat své emoce i různé reakce na vnější situace.
Jaké pochyby máte vy a jak s nimi zacházíte?