Nemá cenu předbíhat. Tuhle lekci jsem dostala již ve školce, když můj hlad byl tak velký, že jsem si cestu k výdejnímu okénku a pěti knedlíkům v jídelně chtěla zkrátit pár spolužáky, co stáli přede mnou a byli tedy dál než já. Aspoň tak se mi to jevilo a každá minuta se přece počítá. "Héééj, nepředbíhej! To se nedělááá, to se řekneee!" rozeznělo se v tu chvíli celou školkou a všechny pohledy se upnuly na viníka - tedy na mě. Zrudla jsem a byla ten den o hladu...
Soupeření je přirozené, ale...
Podobné rituály, jako má páv, tedy stavět na odiv svou krásu, prachy nebo x-tou pozici ve firmě, máme tak nějak v sobě vesměs všichni. Někdy ji krotíme, jindy jí necháváme zcela volnou ruku. Sociální srovnávání je síla, která nás žene vpřed, do větších výkonů a firem, s větším nasazením. Možná ale s menší upřímností, otevřeností a vyrovnaností. Soupeříme s ostatními o jídlo, místo a v současné době tak trochu i o kyslík. Jako by šlo o život...
A ono o něj vlastně jde. Nicméně někdy z toho maratónu přes mrtvoly také nemusí být ve finále nic, třeba jako v případě mého oběda. Možná je někdy lepší si počkat a dostat.
Sociální sítě a jiné typy hecu
Je fajn mít cíle. I ty vysoké a daleké. Chtít se přiblížit Slunci, dotknout se ho...Ale pozor, Slunce taky pálí, kromě toho, že svítí a zahřeje! A pokud máme na sobě jen masku něčeho, čím doopravdy nejsme, nebudeme jistě překvapeni, když se nám rozteče přímo na našem "nedokonalém" obličeji. Jenže co zbyde? Čistá esence nás samotných? A to je dobře nebo špatně? Víme vlastně, co se pod našimi Facebookovými zdmi skrývá skutečně, reálně? Nebo si už nejsme tak jistí? Jde jen o to přebít to, co tam mají druzí - přátelé nebo dokonce snad úplně cizí lidé?!
Říkám si, že napsat tento příspěvek na LinkedIn nebo Facebook, je opravdu jako pěst na oko. Jsou to právě (ale nejen) naše online profily a účty naší sociální bubliny, které nás ještě hecují a podněcují k lepším fotkám/výsledkům/vyšším dávkám lékům na úzkosti či na spaní.
Ikaros by asi taky mohl vyprávět svý...
Čím výš letíte, tím drsnější bude pád...
A nebo taky ne. Záleží, jestli to přeženete, nebo najdete vnitřní klid daný ne vnějšími podmínkami, ale tím, co cítíte uvnitř. Můžete být první ve vzduchu, nebo taky v držkolympiádě.
Běž, dokud ti síly stačí!
Ani o něco víc, ani o nic míň. Najdi tu míru. Svoji míru.
Kašli na to, kde jsou zrovna ostatní, protože nevíš, kdy i jim dojde dech nebo co je stálo se na tu metu dostat.
Když jsem včera běžela po pár měsících zimy zase venku svých 7 kiláčků, nešlo o to dohnat okolní běžce. Byla jsem už na běžecké dráze, byla jsem na trati, byla jsem součástí toho pohybu a víru.
Byla jsem dál než rozvalená na gauči svého obýváku.
I když mě předběhlo asi tak 267 lidí za minutu, jednou zase někdo poběží za mnou a bude si říkat: jo, třeba jednou udržím tempo i vedle ní, nebo dokonce před ní.
Prostě jde o to hledat cestu, která bude příjemná konkrétně pro mě, v konkrétní daný čas. A to je neustálé vybírání vhodného terénu, skrze který mohu pohodlně běžet, abych se nezranil/a, nebyly tam příliš velký šutry, o který bych se rozbil/a. Ty malé kamínky, ty přeběhnout zvládnu. A když ne, prostě je oběhnu/přeskočím nebo se (nedej Bože!!!) i snad zastavím, naberu síly a doběhnu do cíle. Z opravdu velkých pádů bych se taky ani nemusel/a zvednout...
A když už jsem zmínila páva, tak i ten šnek nakonec do toho cíle doleze. Jen má šanci si cestou vychutnat krajinu, nasbírat nějaké ty zkušenosti a ještě se z toho nepodělat...
Co vy? Jste šnek, páv nebo úplně jiné zvíře?
Přeji vám pevné nervy, dobré boty a laskavost k sobě na té cestě za vydobytím si svého místa v životě.