Není to o barvě vlasů, očí, postavě, typu zaměstnání či pohlaví. Ideální klient pro mě není ani ten, který nemá žádný problém. Je v pořádku mít téma, které řeším. Každý jsme jedinečný originál a proto i můj přístup ke klientům je vždy individuální a šitý na míru tak, aby co nejlépe odpovídal jejich aktuálním potřebám. S některými klienty se mi však spolupracuje (a jim se mnou) lépe a efektivněji, než s jinými. Čím to je?
Samozřejmě si musíme tak nějak lidsky "sednout", je to určitě otázka sympatií - to většinou prověří již první setkání, které je takové spíše seznamovací. Stejně tak, jako si klient vybírá svého terapeuta, si i psycholog/terapeut vybírá své klienty.
Pro mě osobně je ideální klient takový, který:
1. Na sobě skutečně CHCE pracovat.
Nejen že říká, že chce, ale také podle toho jedná. Není řízen vnější motivací odměn či trestů - manželka mě za Vámi poslala, že se se mnou jinak rozvede nebo v práci mi řekli, že bych asi měla se sebou něco dělat, tak jsem teda tady no. S vnitřní motivací jde celý proces psychologických setkání tak nějak přirozeněji, plynuleji. Klient je v procesu rád, cítí v něm smysl a hodnotu plus vidí výsledky.
2. Nepřehazuje na nikoho zodpovědnost za svůj život.
Souvisí s bodem 1. Takový klient je uvědomělý a nehází odpovědnost za své problémy na "všemocného" terapeuta, špatné počasí nebo blbej osud. Dobře ví, že vše je o jeho vlastních rozhodnutích a volbách, které doposud učinil. V terapii je proto, že chce něco změnit, zlepšit, aby mu bylo lépe.
3. Na sobě maká i (nebo spíš hlavně) mezi sezeními.
Celý proces terapie/poradenství se vyvíjí mnohem efektivněji a lépe, když klient plní zadané úkoly k zamyšlení nebo zkouší různé techniky a pracuje na sobě nejen v té společné hodince, kdy je vlastně "pod dozorem", ale především každý den v různých situacích (doma, v práci, ve volném čase...). Má tak příležitost dostat do svého života nové vzorce chování a myšlení, které mohou postupně nahradit ty starší a nefunkční. Šedivá je teorie, zelený strom života...
4. Sdílí svůj příběh co nejvíce upřímně a otevřeně.
I když je to někdy těžký úkol, svěřit se někomu, koho vlastně pořádně neznám s něčím, co mě hodně trápí. Jedině tak má ale celý proces smysl: bez přetvářky a výmluv pojmenovávat situace a pocity skutečně tak, jak jsou nebo naopak právě vůbec nejsou. To je cenné a svědčí to o navázané důvěře mezi psychologem a klientem, o tom, že se klient cítí uvolněně a bezpečně, a také o jeho schopnosti sebereflexe.
5. Naslouchá někdy i nepříjemné zpětné vazbě.
Obraz v nastaveném terapeutickém zrcadle nemusí být vždy hezký a líbivý. Přesto může takový objektivní názor poskytnout klientovi neotřelý úhel pohledu na jeho problém nebo mu nabídnout jiný směr uvažování o něm, který ho třeba doposud nenapadl. Díky nadhledu někoho neutrálního se může člověk posunout v nějakém záseku dále nebo si uvědomit, v čem celá potíž tkví. To je smysl terapeutického dialogu.
Mám to štěstí, že několik takových vzorných příkladů ve své praxi mám. :)