Máte někdy pochyby či strach, jestli nejste divní, jiní nebo dokonce "šílení"/magor? Normální. Co to vůbec znamená? Má na to někdo zcela spolehlivé ukazatele? Těžko. A kdo tvrdí, že jo, tak rychle pryč od něj! Pro nás psychology je tohle slovo spíš sprosté tabu.
To jedno malé slůvko se strašně přeceňuje - zdá se, jako by mělo velkou moc. Když to o někom řekneme, uznáme ho tak vlastně právoplatným členem lidské společnosti, je v suchu. Uf. ✅
Ale co když o někom řekneme, že je NEnormální? Dostane svou nálepku, propadne se do "škatulky" cvoka a chudáka nebo nebezpečného tvora, kterému je lepší se oklikou vyhnout. S takovým cejchem se pak nežije snadno...⚠️
Možná jste to už sami zažili například v dětství, když se někteří rodiče neubránili a zvolali:
"Jdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!!!
No, někteří jedinci by se tím pádem asi museli ze světa jaksi vypařit...
Kdo má právo nás soudit?
Jednoduše - nikdo. Možná tak ctihodný soudce může zkoušet posuzovat a analyzovat zpětně nějaké nekalosti. Kdokoli z vnějšího světa však postrádá dostatečný vhled do naší duše či mysli, nemá prostě dost směrodatných vodítek. A i kdyby taková kritéria existovala, neustále se mění - to, co považujeme normální v dnešní době, by dříve bylo uznáno jako urážlivé či podivínské až výstřední. Stejně tak co kultura, to jiné zvyky, mravy, názory.
Navíc největšími soudci jsme si kolikrát my sami.
Náš vnitřní kritik to umí pořádně rozbalit.
Normální versus výjimečný
Často si slovo normální pleteme s většinový, převažující nebo s to, na co jsem zvyklý já. Někdy taková záměna může mít i dalekosáhlé důsledky, kvůli kterým pak unikátní člověk zapadne do šedivé masy nebo se dokonce cítí být vyčleněný a sám, jen aby proboha nevyčuhoval. Jedná má klientka o tom ví své:
Marika (39): Rodiče mě odmalička učili, jak mám být "normální": třikrát denně sprcha, pít jen vodu nebo černý čaj, neslavit zcela zbytečný den narozenin a hlavně být pořád lepší a dál, než spolužáci/kamarádi/partneři...Jediným výsledkem je, že se celý život cítím být totálně "mimo".
Pokud i dále pochybujete o svém mentálním zdraví...👇
Rozhodně je normální - ba co víc - je to v pořádku:
👌 zažívat radostné i takzvané "negativní" emoce (vztek, smutek, strach)
👌 pracovat na sobě, a to i s pomocí terapeuta/psychologa/kouče
👌 přiznat si (i svému okolí), že prostě dělám občas chyby no
👌 znát svá slabší místa, své nedostatky, stejně tak i své přednosti
👌 nerozumět všemu, co se kolem (a někdy i uvnitř) mě děje
👌 být originál, který si cestu životem "proklestí" dle svých schopností a přání
👌 mít někdy zataženou náladu, jindy zářit a svítit
👌 říct nevím, neumím, nemůžu nebo nechci
👌 zanadávat si, když mě něco hodně zklame
👌 sledovat to, co zrovna pro sebe potřebuju
👌 ...a taky si to dopřát, sakra!
A na závěr: byla by škoda, kdybychom všichni byli stejní. Různorodý potenciál je to, z čeho při práci s klienty vycházím. Díky tomu je cesta poradenství a koučování vždy o jiném dobrodružství, o novém cíli a jedinečném zážitku!
A jak to máte s "normálností" nebo "bláznovstvím" vy? 🤯🤪 Napište mi o tom - do mailu, chatu či komentářů!
Comentários